Zdenek "Sidney" Fencl

(english version, see below)

Nekrolog ze smutečního obřadu konaného v Rakovníku dne 23.9.2024

Zdenek má rodinu rozprostřenou po celém světě. Jménem těch, kteří zde dnes nemohou být, bych nejprve rád řekl pár slov.

Jeho dcera Monique, její manžel Georges a jejich syn Gabriel, kteří žijí ve Spojených státech, posílají tento poslední pozdrav:

• I když jsme se dlouho neviděli, vždy jsme byli v kontaktu po telefonu a e-mailu, sdíleli jsme fotky a zprávy. Zatímco žil v Americe, mohl Zdenek vidět, jak jeho vnuk Gabriel (tzv. “Gaby”), vyrostl z miminka v energického devítiletého chlapce. Užívali si jeden druhého v těch nejzábavnějších letech. Zdenka jsme často navštěvovali u něj doma ve Wellesley u Bostonu a on se k nám připojil na mnoha výletech na hřiště, pláže a četné restaurace. Nejraději vzpomínám na něj v Belmontu o prázdninách, zvláště o Vánocích. Vždycky ocenil moje vánoční vaření a zdobení. Moje dětské jméno pro Zdeňka bylo "Sova", protože jsem si myslela, že vypadá jako sova. Někteří lidé by byli nešťastní, kdyby se o nich hovořilo jako o ptákovi, ale on toto jméno navždy přijal a později se pojmenoval „děda sova“. Vždy si budu pamatovat jeho vřelost, klidné vystupování a štědrost. Odpočívej v pokoji, sova!

   

Také jeho bývalá švagrová Hana Pyrová a její děti Jan, Antony a Martin, kteří také žijí ve Spojených státech, posílají poslední pozdravy a vyjadřují vděčnost za vzpomínky na čas strávený se Zdeňkem.

• Zdenek byl každoročním hostem u nás doma na vánoční večeři a byl vždy tak zdvořilý a uctivý. Když nás v létě navštívil, chodili jsme na procházky do okolí nebo na zmrzlinu (nejraději měl vanilku se šlehačkou a kousky čokolády). Pamatujeme si, že jsme si vždycky dělali legraci. Budeš nám chybět!

Můj otec Zdenek Fencl se narodil v Dřevci v Kožlanech v 1938 a vyrůstal v Rakovníku s rodiči Františkem a Marií (rozené Benešové) a mladším bratrem Vladimírem. Chodil na Gymnázium v ​​Rakovníku a studoval na dnešním "Českém vysokém učení technickém" v Praze, obor elektrotechnika se specializací na počítačové programování. Zdenek se seznámil a později se oženil s Miladou Stadníkovou z Prahy, která léta trávila v Rakovníku. Žili spolu v rodinném domě Stadnikových v Praze, kde se jim narodily obě dvě děti, Robert a Monika (nyní Monique).

Počátkem devatenáctých šedesátých devíti získal Zdenek stipendium ke studiu na Massachusetts Institute of Technology v Cambridge ve Spojených státech, kam se přestěhoval s rodinou. Po změně politického klimatu v Československu se s manželkou rozhodli zůstat ve Spojených státech kvůli vlastní bezpečnosti a budoucnosti své rodiny. Toto rozhodnutí pro ně nebylo snadné a bylo po mnoho let zdrojem úlevy i lítosti.

Můj otec žil více než čtyřicet pět let v USA. Pracoval jako počítačový programátor, obchodní analytik, projektový manažer a konzultant pro řadu technologických společností v Bostonu. V devatenáctém osmdesáti jedna se odloučil od manželky a také založil vlastní poradenskou firmu, kterou vedl přes deset let a která mu přinášela klienty po celých USA. V devadesátých letech se přestěhoval na bostonské předměstí Wellesley, kde žil téměř patnáct let. Po smrti svého otce Františka začal Zdeněk dlouhá léta rekonstruovat své rodinné sídlo v Rakovníku a nakonec se tam v roce 2014 natrvalo vrátil.

Můj otec byl oddaný své práci, často pracoval dlouhé hodiny a zastával několik zaměstnání současně. Navzdory mnoha úspěchům si však myslím, že ve Spojených státech nikdy úplně nezapadl. Možná byl příliš český. Nebo možná byl příliš sám sebou.

Když si vzpomenu na svého otce a zeptám se „kdo byl můj otec?“, nedokážu dát jednoduchou a upřímnou odpověď. Jako každý člověk byl složitý a měl mnoho stran, z nichž některé byly protichůdné a některé jsem neviděl nebo jsem do nich nebyl zasvěcen. Možná by tedy byla lepší otázka, za co mohu svému otci poděkovat, že dal mně, mé rodině a lidem kolem něj?

Kreativní a estetický člověk

Byl především kreativní a umělecký člověk. Měl velké ocenění všeho krásného a velmi silný smysl pro estetiku. Věděl, co má rád, ať už to byla hudba, fotografie a film, umění nebo jazyky. Měl bystré fotografické oko a byl vášnivým fotografem. Mnoho jeho fotek nám doma visí na stěnách. Naše návštěvy u mého otce, zvláště tady v Čechách, vždy vedly do galerie nebo na koncert – ať už to byla klasika, jazz nebo česká lidová hudba. Ale i v Americe se některé z mých nejhezčích vzpomínek z dětství, které mám na svého otce, soustředí kolem umění. V sedmdesátých letech si pamatuji, jak mě vzal na sérii filmů Charlieho Chaplina nebo na celodenní koncert elektronické hudby. Zvuky, které jsem slyšel, udělaly trvalý dojem. Ale nejdůležitější pro mě bylo, že jsme to byli jen on a já.

Myslím, že dokonce přistupoval k počítačovému programování jako k umělecké formě. Snažil se vytvořit nejkrásnější architekturu logiky, aby splnila konkrétní účel. Účel byl méně důležitý než způsob, jakým to bylo provedeno.

Zdeňka bavily jazyky a lingvistika. Jeho znalost angličtiny byla bezvadná a také fušoval do několika dalších jazyků. Když mě a moji rodinu poprvé přijel navštívit do Norska, už se naučil nějaké norské fráze. Byl připravený, ale hlavně měl opravdový zájem. Obzvláště si užíval zvláštnosti jazyků a jejich vliv na myšlení. I mnoho let po svém návratu do České republiky nepřestával myslet anglicky i česky, někdy současně. To někdy vedlo k potížím: když vzal anglicky mluvící hosty do jedné ze svých oblíbených restaurací v Rakovníku, vždy skončil tak, že mluvil anglicky na číšníka a česky na své hosty. Myslím, že mu můžeme poděkovat za to, že sám o sobě zvýšil znalosti angličtiny mezi restauracemi v Rakovníku a znalosti češtiny u amerických turistů!

Můj otec se velmi rád snažil pomáhat druhým, kteří možná nevěděli, co v životě dělat nebo kteří procházeli těžkými časy, včetně mě. Jeho lék na tento stav byl vždy: pracovat, něco vytvořit, najít účel. Myslím, že je v tom hodně moudrosti.

Tak. Děkujeme, že jsi do našich životů vnesl svou kreativitu a lásku k hudbě, umění a kráse. To se nezapomene.

Sbližování lidí a štědrost

Můj otec byl štědrý k ostatním, zvláště k těm, kteří byli v nouzi. Nikdy neváhal sdílet a svým zvláštním způsobem byl velmi dobrý ve sbližování lidí. Ne jako konvenční vůdce, ale spíše jako facilitátor. Svůj domov v Americe a v Rakovníku otevřel v průběhu let rodině, přátelům, známým, ale i neznámým lidem a spojil rodinu s přáteli přes hranice.

V průběhu let se účastnil nesčetných setkání a často cestoval za přáteli a rodinou a vždy věřil, myslím, že setkání vždy povedou k dobru. Jeho návštěvy u nás v Norsku byly vrcholem našeho života a naše návštěvy u něj v Rakovníku byly vždy exotickým dobrodružstvím. Vzpomínám si, jak před mnoha lety moje tchyně Bjørg poprvé navštívila Českou republiku, Zdenek rychle zorganizoval večeři s širší rodinou v Kralovicích, na které se během pár minut sešlo více než dvacet lidí. Na mou tchyni to udělalo trvalý dojem, na který nikdy nezapomněla.

Můj otec byl rád mezi lidmi, pokud nebyl středem pozornosti a ne příliš dlouho. Do jisté míry byl soukromou osobou. Ale jak poznamenali jiní, byl to nejspolečenštější soukromý člověk, kterého kdy potkali.

Tak. Děkujeme za tvoje štědrost a za všechny prostory, které jsi otevřel, abys nás spojil. To se nezapomene.

Trpělivost a Jemnost

Když přemýšlím o tom, jak se můj otec v průběhu svého dlouhého života změnil, napadá mě, jak jemným se za ta léta nechal stát. Vždy byl trpělivý, neodsuzoval a přijímal chyby a slabosti druhých, ale v průběhu let se stal odvážnějším v projevování náklonnosti a vřelosti ostatním. Bylo nádherné vidět, jakou něžnost projevoval především svým vnoučatům, kterým bude strašně chybět.

Takže děkuji za vřelost, kterou jsi přinesl do našich životů. To se nezapomene. Milujeme tě, tati.

Poděkování rodině a přátelům

Myslím, že to bylo od mého otce statečné, že se před deseti lety natrvalo přestěhoval zpět do České republiky. Přestože zůstal v kontaktu s rodinou a přáteli, život pětačtyřiceti let v jiné zemi ho změnil. A změnilo se i Česko.

Chtěl bych proto poděkovat ne jemu, ale vám všem, rodině, přátelům a známým, že jste mého otce pustili do svých životů a srdcí. Rád bych také poděkoval členům jeho sboru při Církvi husitské v Rakovníku, že mého otce přijali a poskytli mu podporu. Vím, že to pro něj hodně znamenalo.

Mnohé z posledních let jeho života zde v Rakovníku byly, myslím, jedny z nejuspokojivějších, které měl.

---------------------------

From the funeral proceedings held in Rakovník, Czech Republic on 23 September 2024

My father,  Zdenek Fencl has family spread across the world. On behalf of those who could not be here today, I would like to share some last greetings. 

His daughter, Monique, her husband Georges, and their son Gaby, who live in the United States and were unable to come to today’s ceremony, send the following last greeting:

• Although we were separated for long periods of time, we always kept in touch by phone and email, sharing photos and stories.  Zdenek lived here in the US and was able to see his grandson, Gaby, grow from a baby to an energetic nine year old boy. They enjoyed each other during the most fun years.  We frequently visited Zdenek in Wellesley near Boston, and he joined us on many outings to playgrounds, beaches, and numerous restaurants.  My favorite memories, though, are of him in Belmont on holidays, especially Christmas.  He always appreciated my Christmas cooking and decorating.  My childhood name for him was "Owl" because I thought he looked like an owl.  Some people would be unhappy to be referred to as a raptor but he forever embraced the name and later named himself  "Grandpa Owl".  I will always remember his warmth, calm demeanor, and generosity.  Rest in Peace, Owl!

Also his sister-in-law, Hana Pyrova, and her children Jan, Antony, and Martin, who also live in the United States, send their last greetings and express thankfulness for the memories of spending time with Zdenek. Antony writes,

• Zdenek was a yearly guest at our home for Christmas dinner and was always so polite and respectful. When he visited us in the summer, we would take walks in our neighborhood or go out for ice cream (his favorite was vanilla with whipped cream and jimmies). We always told jokes to one another.

My father, Zdenek Fencl, was born in Dřevec in Kožlany in 1938 and grew up in Rakovník with his parents František and Marie (née Benešová) and a younger brother Vladimír. He went to the Gymnasium in Rakovnik and studied at the Czech Technical University in Prague, majoring in electrical engineering with a specialization in computer programming. Zdenek became acquainted with, and later married, Milada Stadníková from Prague, who used to spend her summers in Rakovnik. They lived together in the Stadnik family home in Prague where they had two children, Robert and Monika (now Monique).

In early 1969, Zdenek received a scholarship to study at the Massachusetts Institute of Technology in Cambridge, United States where he moved with his family. After the change in the political climate in Czechoslovakia after nineteen sixty-eight, he and his wife decided to remain in the United States for their own safety and the future of their family. This decision was not easy for them and was the source of both relief and regrets for many years.

My father lived for more than 45 years in the USA, working as a computer programmer, business analyst, project manager, and consultant for several high-tech companies in the Boston area. In 1981, he separated and ultimately divorced from his wife but he also started his own consulting firm, which he led for more than a decade, and which brought him to clients across the eastern United States. In the year nineteen ninety, he moved to the Boston suburb of Wellesley, where he lived until he left the United States. After his father Frantisek’s death in the year two thousand and four, Zdenek began reconstructing his family home in Rakovník over many years and finally returned there permanently in 2014.

Yes, my father enjoyed success and truly dedicated himself to his work, often working long hours and holding multiple jobs at the same time. Despite his success, however, he never quite fit in in the United States. Perhaps he was too Czech. Or perhaps he was just too much himself. 

When I think back on my father and ask “who was my father?”, I cannot give a simple, honest answer. Like every person, he was complex and had many sides, some of which were contradictory and some of which I did not see or was not privy to. So maybe a better question would be, what can I thank my father for giving me, my family, and those around him?

Creative and Aesthetic

He was above all a creative and artistic person. He had a great appreciation of all things beautiful and very firm sense of aesthetics. He knew what he liked, be it music, photography and film, art, or language. He had a keen photographic eye and was an avid photographer. Many of his photographs hang on our walls at home. Visiting my father, particularly here in the Czech Republic, invariably led to a gallery or a concert – be it classical, jazz, or Czech folk music. But even in America, some of the fondest and strongest memories I have of my father from when I was a child, are when he took me to see a series of Charlie Chaplin movies or to a day-long concert of electronic music. This was in the nineteen seventies, and the sounds I heard made a lasting impression. But what was most important to me was that it was just he and I - and art.

I think he even approached computer programming as a form of art, as a way of creating a most beautiful architecture of logic to fulfil a specific purpose. The purpose had less importance than the way it was done. 

My father enjoyed languages and linguistics. His knowledge of English was impeccable, and he dabbled in a handful of other languages as well. When he came to visit me and my family in Norway the first time, he had already learned some Norwegian phrases. He was prepared, but more so, he was genuinely interested. He especially enjoyed the quirks and peculiarities of languages and how they affect thought. Even many years after his return to the Czech Republic, he continued to think in both English and Czech, sometimes at the same time. This sometimes led to trouble: when he took English-speaking guests out to one of his favorite restaurants, he invariably ended up speaking English to the waiter and Czech to his guests. I think we can thank him for singlehandedly increasing the English skills among restauranters in Rakovnik!

My father was very fond of trying to help others who were perhaps a bit lost about what to do in life or who were going through difficult times, including me. His cure was always: to work, to create something, to have a purpose. I think there is a lot of wisdom in this. 

So, we thank you for bringing your creativity and love of music, art, and beauty into our lives. It will not be forgotten.

Bringing People Together & Generosity

My father was generous towards others, particularly those in need. He never hesitated to share, and, in his own special way, he was very good at bringing people together. Not as a conventional leader, but more as a facilitator. He opened his home in America and in Rakovnik to family, friends, acquaintances, and even strangers over the years and connected family with friends across the Atlantic.

He attended countless reunions over the years and frequently travelled to visit friends and family, always believing, I think, that meetings will invariably lead to good.

He shared his apartment in Boston with my daughter and her friends when they visited the United States alone after graduating university and served them lavishly. His visits to us in Norway were a highlight in our lives, and our visits to him in Rakovnik were always an adventure. I recall many years ago, when my mother-in-law, Bjørg, was visiting the Czech Republic, Zdenek quickly organized a dinner with extended family across generations in Kralovice, bringing together more than twenty people in just a few minutes. This created a lasting impression on my mother-in-law, something she never forgot.

My father enjoyed being around others - as long as he was not the center of attention - and not for too long. He was a private person to some extent. But as others have commented, he was the most social private person they have ever met. 

So, we thank you for your generosity and for all of the spaces you opened to bring us together. It will not be forgotten.

Patience and Gentleness

When I think back on my father, and how he changed over a long life, it strikes me how much gentler he allowed himself to become over the years. He was always patient, non-judgmental, and accepting of the faults and weakness of others, but over the years, he became more courageous in showing the affection and warmth he had for others. It has been wonderful to see the tenderness he showed, especially to his grandchildren, who will miss him terribly. 

So, we thank you for the warmth you brought into our lives. It will not be forgotten. You have been loved by many.

Thank you to family and friends

It was brave of my father to permanently move back to the Czech Republic ten years ago. Although he stayed in touch with family and friends in the Czech Republic, living forty-five years in another country changed him. And Rakovnik had changed as well.

So, at this point I would like to thank not him, but all of you - family, friends and acquaintances, for letting my father into your lives and hearts. I would also like to thank the members of his congregation at the Hussite Church in Rakovník for accepting my father and providing him with support. I know it meant a lot to him.

Many of the last years of his life here in Rakovník were, I think, some of the most satisfying he had.